Podlahové vytápění nebo klasika?
Pro tepelnou pohodu člověka není podstatná teplota vzduchu, ale povrchová teplota okolních předmětů. Člověk totiž vnímá a přijímá především sálavé teplo, které tyto předměty vyzařují. Můžete si to ověřit třeba na příkladu nevytápěného objektu, ve kterém i když hned po příjezdu zatopíme, je stále zima. Přitom teploměrem můžeme změřit, že teplota vzduchu odpovídá našim potřebám, ale stále tepelnou pohodu necítíme. Je to tím, že okolní konstrukce jsou prochladlé a místo aby teplo vyzařovaly, tak jej pohlcují. Proto primárním úkolem každého topení je ohřev okolních konstrukcí, nikoli jen vzduchu.
A to se díky podlahovému topení daří mnohem snáz. Běžné radiátory ohřívají vzduch na poměrně vysokou teplotu a tento cirkulující vzduch pak předává teplo okolním konstrukcím. Nevýhodou je, že díky tomu je nejteplejší vzduch v úrovni naší hlavy a při zemi je teplota výrazně nižší.
Podlahové topení ohřívá konstrukci podlahy, ze které teplo přirozeně sálá. Vzduch se ohřívá na nižší teplotu a hlavně nízko u země a tím vniká tepelně vyrovnané prostředí. Podlahové topení navíc šetří spotřebu energie a tím vlastně i přírodu. Jsou však vyšší pořizovací náklady a není možné jej použít všude.
