Je důležitější krása nebo funkce?
Často se setkávám s takovým způsobem uvažování. Může být něco krásného plně funkční nebo naopak může být perfektně fungující věc zároveň i estetická? Odpověď je prověřena zkušenostmi mnohých. Ne nemůže. Musí!
Jeví-li se něco jako krásné, ale zároveň to nesplňuje svou základní funkci, nejde o skutečnou krásu, ale jen o povrchní umělou líbivost, která stejně časem ztratí své kouzlo a zcela vyprchá. A naopak, pokud něco splňuje svou podstatu a funguje tak jak má, není možné, aby to zároveň neneslo hlubokou vnitřní krásu, která se nám někdy na první pohled může zdát skrytá.
Ve zkratce: Funkce a krása jsou provázané.
Někdo namítne, že právě mnoho funkcionalistických staveb nese pečeť tvrdosti, nelidskosti či přímo ošklivosti a to nejen na první pohled, ale i v dlouhodobém kontextu. Je to tím, že mnohé funkcionalistické stavby nesplňují svou základní funkci.
Naopak s hlubokou a něžnou krásou se často setkáváme tam, kde se ji nikdo ani křečovitě nesnažil vytvářet. Taková krása nás obvykle zasahuje na místech, kde lidská tvořivost respektovala místní podmínky, potřeby a možnosti s pokorou a úctou, jako jsou selská stavení, staré hamry, vesnické kostelíky a podobně.
Ve zkratce: Můžeme to vidět kolem sebe.
Každý z nás často s bušením srdce navštěvuje hrady a zámky, kostelíky a skanzeny a s povzdechem a skrytou touhou po téhle kráse je zas opouštíme. Máme pocit, že tahle krása není pro nás, je to věcí minulosti, přílišný luxus, něco, co si nezasloužíme. Ale proč? Žít v dobrém prostředí je přece základní právo každého člověka, stejně jako svoboda či rovnost.
Ve zkratce: Každý má právo na krásu.
Ale k čemu je vlastně krása dobrá? Má kromě toho, že prověřuje skutečnou hodnotu věcí a příjemně pohladí srdce i jiný význam? Má. Krása totiž formuje člověka, jeho city, způsob myšlení a jeho chování vůbec. Množství průzkumů ukazuje, že lidé, na které působí krásné prostředí, se chovají lépe, jsou šťastnější, dokonce se rychleji uzdravují, než lidé, kteří tuto možnost nemají. Architekt Renzo Piano (držitel Pritzkerovy ceny) dokonce jde až tak daleko, že klade zodpovědnost za spáchání dobrých nebo špatných skutků v krásném nebo ošklivém prostředí na bedra architekta, který toto prostředí utvářel.
Ve zkratce: Prostředí nás ovlivňuje.
